Алтай

Tady jsme strávili první noc

   Před čtrnácti dny během návštěvy Novosibirsku jsem měl tu čest se seznámit s párem couchsurferů. Ti nám minulý týden nabídli, abychom se k nim připojili na víkendový výlet autem na Altaj. Anna bohužel nemohla, tak jsem místo ní k sobě přibral Rýšu, který se mnou už absolvoval cestu z Čech do Tomsku.

   Vzhledem k tomu, že jsme měli v pátek volno a odjezd z Novosibirsku byl naplánován až na odpoledne, vyrazili jsme na cestu stopem. Tím, že jsem tentokrát stopoval s klukem se sice čas čekání na auto zdvojnásobil. Po sedmi minutách čekání nám tedy zastavil malý náklaďák, který nás vzal až do Novosibirsku. V novosibirsku nás v bytě našich přátel přivítala jen francouzská couchsurferka Astrid. Spolu s ní jsme nakoupili zásoby, a když se vrátili Denis s Annou z práce, vyrazili jsme. První komplikace nás čekala hned na výjezdu ze sídliště. Tam se totiž vytvořila kolona aut, takže hned prvních několik kilometrů jsme absolvovali po lesních cestách. Vzhledem k tomu, že terénní auta tu nejsou žádnou výjimkou, na cestě jsme nebyli sami.

Naše výprava - zleva: Astrid,
Rýša, já, Anna, Denis

   Okolo desáté hodiny večerní jsme dorazili do města Бийск (Biysk). Tady jsme přespali u Petrucha, známého Denise a Anny. Jeho bydlí bylo skutečně skromné a tak nějak si představuji bydlení na ruských vesnicích. Elektřinu sice měl, ale vodovod ani plyn už ne. V jedné ze dvou obytných místností si topil elektrickým sporákem a ve druhé přímotopem. Kamna tam sice také byla, ale ta asi používá až když začne být skutečně zima a ne jen chladno. Hodně mě tu pobavil záchod. To že nebyl splachovací je asi jasné, ale tady se jednalo jakousi plošinu nad příkrým břehem řeky bez jakéhokoliv zabezpečení. Při pohledu do mnohametrové hloubky mě na chvíli napadlo, jestli to budou muset také někdy odvézt. Později jsem se ale dozvěděl, že řeka v těchto místech stoupá až o sedm metrů. Tím je asi o úklid postaráno.

   Během večera se k nám připojil ještě Petruchův soused Sláva, kterého bylo okamžitě všude plno. Na jídlo, které jsme měli na stole se vrhl rukama, to samozřejmě nevydrželo jen na talířích a mísách a za chvilku bylo po stole. To tady ale nikdo neřešil. Po chvíli se vytratil a vrátil se s vodkou, nakládanými rajčaty a jakýmsi zavařeným rajčatovým pyré s křenem. Tady bych chtěl zdůraznit, že toto byl první Rus, se kterým jsem tu za jeden a půl měsíce v Rusku pil vodku. Večer s vodkou pivem a různými pochutinami se příjemně protáhl a zakončili jsme ho prohlídkou Slávova domu, který je spíše obytným staveništěm, než cokoliv jiného. Zde jsme byli pohoštěni blíže nespecifikovaným alkoholickým nápojem. Vzhledem k vzhledu a chuti ale mám dojem, že to byla kvaska.

   Aby to nevyznělo jako večer s venkovskými balíky, přidám ještě pár slov o našem hostiteli. Ač Petruchovo sídlo vypadá velmi prostě, on sám se může pochlubit vysokoškolským diplomem a v diskuzi bylo vidět, že má přehled. Sám říkal, že takhle mu jednoduše žít vyhovuje. Prostě pěstuje zeleninu, stará se o drobnou domácí zvěř, jezdí na kole a kouří trávu. Co si víc přát....

   Další den ráno jsme pokračovali v cestě. Zastavili jsme se postupně na třech místech a udělali si menší procházky. K tomu co jsme tu viděli asi není třeba psát bližší popis. To chce vidět. Altaj jsou jednoduše krásné hory. My jsme se pohybovali od nějakých pěti set do tisíce sedmi set metrů nad mořem. Postupně jsme tedy viděli jak smíšené lesy tak rozsáhlé louky, kde není nic. V nejvyšším místě naší cesty jsme pak dokonce narazili na sníh. Všude tu byla k vidění stáda ovcí, koz koní a krav. Všechna tato zvěř se pohybovala zcela volně, takže občas vznikaly na silnic poněkud nepříjemné situace. Když už ale zmiňuji zvěř, tak nemohu nezmínit medvědy. Ani jednoho jsem neviděl a skutečně tu nežerou turisty po tuctech, jakmile začnou někde vařit. Bylo mi vysvětleno, že tu nejsou tak zparchantělí jako na Slovensku nebo v amerických parcích, takže se člověka spíše bojí a když nejsou skutečně hladoví, nebo nevaříte něco extrémně voňavého, tak se s nimi nesetkáte.

   Druhou noc jsme strávili na břehu říčky někde v okolí vesnice Онгудай (Onguday). S autem jsme zajeli na louku u řeky, postavili stany, rozdělali oheň udělali si příjemný večer. Tento styl cestování s autem je tu očividně běžný, protože jak na místě, kde jsme se my usadili, tak na mnoha dalších podél silnice byly stopy po ohništích. I když přímo v okolí žádný výraznější les nebyl, se dřevem jsme si hlavu lámat nemuseli. Stačilo posbírat, co sem řeka naplavila.

   Třetí den jsme po sbalení tábořiště vyrazili do nedalekého sedla. Tady jsme si ještě v plném počtu udělali společnou procházku na jeden menší hřeben a po návratu k autu jsme se rozloučili s naší francouzskou spolucestovatelkou. Ta odtud pokračovala dále stopem a na týden do hor. My jsme se vydali na zpáteční cestu. Po cestě jsme se stavili ještě jednou Petrucha, kde jsme strávili první noc. Při odchodu od něj jsme dostali na cestu každý několik mrkví a řepu z jeho zahrádky.

   Po několika hodinách jízdy chtěl Denis vystřídat za volantem, tak jsem se toho ujal. Tím jsem si vyzkoušel hned několik nových věcí najednou. Poprvé za volantem v mimo Evropu, v autě s automatickou převodovkou a ještě volantem napravo. Dalším docela zajímavým zjištěním bylo, že ač to tak na silnicích nevypadá, místní policie ví, co je to radar a dokonce je používají. Po nějakých sto kilometrech mě nás tedy zastavila policie a ukázali mi hezkou hezkou fotku, kde na 90 jedu 123 km/h. Po zkontrolování mých dokladů a dokladů od auta probíhalo řešení situace asi takto:

"Anton, odkud jsi"

"Z Česka"

"A co, jak se ti tu líbí?"

"Líbí"

"Tak už to nedělej. Hezký den"

"Díky, vám taky"

V životě mě policie kvůli ničemu nezastavila, ale tady jednou sednu za volant a oni si mě ještě vyfotěj. Denisova reakce, jakožto majitele auta byla, že je dobře, že za volantem neseděl on, protože taky rychlost nedodržuje, ale jeho by pokutovali, a že jsem měl ujet, že bychom ušetřili deset minut. :-)

   I když tento styl cestování do hor není zrovna podle mého gusta, byla to parádní ochutnávka Altaje okořeněná řadou dalších zážitků a už se moc těším, že se na Altaj vrátím na delší dobu a trochu se tu i projdu.

Více fotek