Krasnojarsk

Zase na stopu po Sibiři

   V pátek jsem vydal na další výlet. Tentokrát do Krasnojarsku. Jelikož tu je ještě celkem teplo, teplota přes den nejde pod -5°C, chtěl jsem se ještě jednou v této sezoně projet stopem. Když jsem se o tom bavil kamarády v paraglidingovém klubu, koukali na mě trochu divně. Když Vám Rus řekne, že je něco daleko a že může být zima, nutí to docela k zamyšlení. Chvíli jsem byl sice nahlodaný jet nějak jinak, ale nakonec jsem přibral ještě nějaké teplé oblečení navíc a vyrazil. Společnost mi tentokrát dělala slečna jménem Ola, která přijela do Tomsku z Polska. Sice jsem ji před odjezdem vůbec neznal, ale když na moji zprávu typu "Sraz v 6:30 ráno, vezmi si oblečení do -15°C, bude to dlouhá cesta." odpověděla jen "OK", docela jsem se uklidnil.

   Celých 750 km jsme nakonec zvládli asi za 15 hodin s tím, že čekáním jsme strávili dohromady necelou hodinu. Náš nejlepší stop byl kamion, se kterým jsme jeli asi 6 hodin a ještě jsme dostali lahev dobrého ruského koňaku, která po cestě vyschla. Řidič nám samozřejmě nepomáhal.

Od leva - já, Alyona, Ola, Kristýna 

   V Krasnojarsku jsme měli domluvené ubytování u couchsurferky jménem Alyona. K ní jsme se dostali až v noci, takže jsme šli skoro rovnou spát. Druhý den jsme ji v bytě nenašli, ale měli jsme tam klíč a zprávu, že pro nás přijde její kamarádka, tak ať jí otevřeme. Její kamarádka Kristýna skutečně dorazila a po drobném souboji se zámkem od dveří jsme vyrazili na prohlídku města. Krasnojarsk rozhodně není ošklivý, ale zároveň ani není ničím zajímavý. Po setmění jsme si udělali výlet ke kapličce která je na desetirublové bankovce. Ta je přímo v centru a je od ní krásný výhled.

   Co se mi tu líbilo nejvíce bylo okolí města. Přímo kolem města jsou docela slušné kopce, do kterých se dá vyrazit na tůry, lézt, nebo na lyže. To my v Tomsku chybí nejvíce. Naopak takovou nepříjemnou zajímavostí je, že Jenisej v Krasnojarsku nezamrzá. To je způsobeno špatným výpočtem při stavbě přehrady, která je nedaleko proti proudu. Teplá voda z nádrže nestíhá před městem zamrznout, a tak je ve městě vlhko i v zimě, což způsobuje dojem nižší teploty. Zimy v Krasnojarsku jsou tak prý ve srovnání s jinými městy na Sibiři dost nepříjemné.

   Večer bylo v plánu trochu popít, ale neměli jsme žádný plán. Už z Prahy jsem měl kontakt na jednoho Ondru, který tu studuje. Alyona řekla, ať ho pozvu i s kamarády k ní do bytu. Nakonec tedy dorazilo ještě několik Čechů, Turci, Egypťan, nebo odkud byl, a jeden Nigerijec. Na to že vlastně nikdo nikoho pořádně neznal, z toho byla nakonec super akce, ale pořád ještě obdivuji Alyoninu odvahu si od neznámého člověka nechat pozvat do bytu neznámé lidi, které ani on pořádně nezná. Couchsurfing... :-)

   Po probuzení jsme se vydali na Stolby, což je místní atrakce. Jsou to skalní útvary roztroušené po okolních kopcích. Vzhledem k tomu, že bylo volno, šli jsme celou dobu v davu lidí. Zde se opět projevilo Rusko. Stezky byly nahoře poměrně příkré a zledovatělé a na jednu vyhlídku se vyloženě lezlo opět po zledovatělé cestě. U nás by to bylo všechno posypané, nebo zavřené. Tady bylo každou chvíli vidět lidi, kteří ať už nedobrovolně pomalu ujížděli dolu, nebo se záměrně řítili po ledu slušnou rychlostí. Po cestě dolu jsme se samozřejmě přidali k těm sjezdařům přidali a byla to paráda.

Stolby

   Po návratu ze Stolb jsme nechali Olu doma, protože byla utahaná a spolu s Alyonou a Ondrou jsme šli ke známému Alyony, který nás pozval do bani. Tam seděli tři chlápci v trenkách, Alyona nás jen bleskem představila a zmizela do chalupy. Všichni se tvářili, že je to naprosto normální, že se najednou za tmy v jejich sauně objeví cizí lidé a ještě z úplně jiné země, takže jsme se prostě připojili. Toto byla moje první zkušenost s ruskou baňou a stálo to za to. Každý už asi někdy v sauně byl. Od té se baňa příliš neliší. Tady se akorát člověk ještě decentně šlehá vjenikem, což je taková metla z větviček stromů. V Rusku se dá koupit celá škál druhů. Nejčastější jsou ale březové a tady jsme měli k dispozici ještě z nějakého jehličnanu s měkkým jehličím, které krásně voněl. Největší perla ale byla, když nám náš hostitel Vitalij nabídl, ať si do té bani lehneme, že nás namasíruje. Očividně zkoušel, co vydržíme. Na kamna lil vodu snad kbelíkem, takže vedro bylo za chvilku takřka nesnesitelné přičemž nás ještě masíroval vjeniky. Bylo to super, ale fakt jen na chvilku. K ruské bani patří kromě nějaké metody ochlazování, bazén, sprcha, vana, nebo sníh, ještě předbaní, kde se sedí, klábosí, jí a popíjí. My jsme tu měli pivo, sušené a syrové nasolené ryby. To pivo bylo fajn. Ryby také špatné nebyly, ale asi mi k srdci nepřirostou.

Předbaní

   Poslední den jsme tak nějak proflákali po městě. Největším naším výkonem bylo nalezení geocachky na jednom hřebeni nedaleko města. Geocaching je tu celkově velmi málo rozvinutý. Zatím jsme jich hledali asi deset a našli jen dvě. Každopádně i tak je to příjemné zpestření výletů.

    Další den ráno jsme se vydali na cestu vlakem. V něm jsme strávili asi osm hodin. Byla to moje druhá dálková cesta vlakem po Rusku a nutno uznat, že se mi líbila mnohem více. Bylo to hlavně, že tentokrát s námi jeli mnohem komunikativnější lidé. Na postelích kolem byli Ázerbájdžánec, Gruzínský Ázerbájdžánec, Tataro-Turek a jedna Ruska. Pokecali jsme, hráli karty a ochutnali nějaké jejich zavařené jahody, což bylo moc dobré.

Geocaching na Sibiři

   Nepříjemné překvapení nás čekalo na přestupu. Přestupní stanice už svým názvem Tajga evokuje, že to bude řiť světa, ale když si ověříte jízdní řády a místo jedné hodiny máte čekat jedenáct, to už je dost. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu taxíkem, který finančně vycházel jako nocleh v hostelu spolu s lístkem a to byl poslední kousek naší cesty.

    Tak tímto je naše stopařská sezona uzavřena. I tak se ale těším na další výlety. Doufám, že jich pár v zimě zvládneme.....

Další fotky