Vánoce a Štědrý večer

    Vzhledem k tomu, že v Rusku je dominantním náboženstvím pravoslaví, slaví se tu Vánoce trochu jinak. Do 31.12. se tu nic neslaví a normálně se chodí do školy, takže někteří tu měli i zkoušky 24. Nový rok se tu potom tradičně slaví s rodinou. Všichni se nehorázně přecpou, těsně před půl nocí se podívají na krátký projev prezidenta a potom už nový rok odpočítávají hodiny na Kremlu. Vtipné je, že se slaví podle časových pásem, takže Kremlu každý rok odpočítává silvestr desetkrát. Potom se otevírá šampaňské a střílí se ohňostroje. Spusta lidí ale slaví stejně jako my, takže prostě party s kamarády. Ekvivalent našeho Štědrého večeru pak přichází 6.1. Bohužel ještě přesně nevím, jak ho tu slaví. Slaví se prý ale všech šest dní, takže jsem docela zvědavý, jak to tu bude vypadat. Někdy okolo 14.1. je pak ještě Starý Nový rok, což je pozůstatek po Juliánském kalendáři, který se tu dříve používal. Tento svátek se už prý ale moc neslaví.

    Mnoho dekorativních prvků, které se objevily ve městě je velmi podobných těm našim, ať už se jedná o světélka, nebo stromečky. Zajímavostí tu ovšem je ledová výzdoba. Na mnoha místech se objevily různé ledové výtvory. Některé jsou skutečně jen dekorativní, na jiných se pak mohou do sytosti vyřádit děti. Například tu je mnoho ledových skluzavek. Obchody se obohatily o stejný sortiment vánočního zboží jako u nás a na ulicích se objevily stánky se stromečky.

    I když je tu v podstatě vše, co k Vánocům patří, nějak mě letos vánoční nálada minula. Nejspíš to bylo tím, že 24. stejně jako celý týden se tu ničím nelišil od ostatních. My jsme se ale samozřejmě rozhodli Štědrý večer oslavit. I když jsme seznam zvaných ve srovnání s jinými akcemi radikálně ořezali, abychom se alespoň trochu přiblížili vánoční rodinné atmosféře, měli jsme nakonec na seznamu okolo třiceti lidí. Z čehož byla necelá polovina evropanů. Ostatní byli hlavně místní studenti, ale také pár dalších výměnných studentů z jiných koutů světa.

    Spolu s dalšími Čechy jsme se opět pustili do vaření jak pro celou armádu. Připravili jsme asi 6 kg bramborového salátu, 4 kg řízků, dva hrnce hrachovky a 2 kg vánočky. K tomu jsem ještě přidal cukroví od maminky, které tu opět slavilo úspěch. Ze začátku jsme se trochu báli, že jídla bude málo, ale když lidé začali přicházet, začali jsme se bát opaku. Nakonec jsme museli přinést ještě stůl navíc.

    Kromě jídla byly na programu samozřejmě také dárky. Každý dostal náhodně vylosovaného člověka, a tak jsme vytvořili řetěz v němž každý dával někomu a nevěděl, od koho dostává. Dárky jsme od všech vybrali a v průběhu večera je vyhnali na chodbu, aby čekali na zvoneček. Po rozbalení dárků už pak nebyl žádný speciální program.

     Vánoce tak, jak je znám to sice nebyly, ale byla sranda. Všem se večer líbil, všichni se nehorázně přejedli a některé zbytky jsme nedojedli dodnes.

Fotky

Paraglidingové křtiny

    Na paraglidu létám takřka každou neděli, takže nemá smysl se tu o tom pokaždé rozepisovat. Mám ale pár dalších fotek, tak je sem dávám naráz. V poslední době jsme tu ale měli dvě zajímavější akce, které stojí za zmínku.

    Od rodičů jsem dostal poštou hromadu cukroví, sušeného ovoce a také trochu syrečků. Vzal jsem tedy něco na ochutnání do klubu. Mami, mám vyřídit, že vše bylo výborné! Co se syrečků týče, byl jsem docela překvapen. Většina je hodnotila jako výborné a vůbec se nepozastavovali nad zápachem, ač byly hezky uleželé.

     Minulí víkend jsem také spolu s několika dalšími nováčky prošel křtem. Všechno začalo cestou na maršrůtce do vesnice odkud jsme pokračovali pěšky nočním lesem na naši základnu. Poté jsme měli za úkol přinést vodu z pramene, který nějakých 15 minut chůze vesnicí a lesem, u toho jsme měli ještě za úkol zachránit zraněného, běhat s kanystry s vodou a tak. Zatím nic zvláštního. Potom nám ale vyndali jedno zabalené rogalo z hangáru, zavázali nám oči, dostali jsme helmy a měli jsme za úkol rogalo nosit lesem jen za hlasem. Tohle trvalo asi půl hodiny a musím uznat, že ke konci jsem měl fakt dost. Rogalo sice unese jeden člověk, ale když se o něj přetahuje šest lidí, každou chvíli se hlas ozývá odjinud, chodí se houštím a závějemi, které byly chvílemi hluboké po prsa, tak to bylo opravdu vydatné. Na závěr jsme ještě dostali za úkol osvětlit ohníčky ranvej pro letadlo a šlo se na večeři, která byla skutečně bohatá.

     Venku bylo tou dobou asi -18°C a úplná tma. Kamrádka po večeři najednou vyhlásila, že jdeme postavit skok a jdeme bobovat. Trošku mě zaskočilo, že si všichni automaticky brali helmy, ale tak jsem si ji také vzal, i když jsem ji na bobování nikdy nepotřeboval. Naše plastové boby se tu moc nevyskytují. Nejčastější jsou duše s takovým plastovým potahem, které jsou samozřejmě naprosto neřiditelné, ale o to rychleji jezdí. Po chvíli jsem pochopil, že v ruském podání může být poměrně adrenalinové a helma se opravdu hodila. Skok sice nebyl velký, o to víc ale vykopával, takže každá jízda končila více či méně tvrdým pádem. Z vyprávění jsem se pak doslechl, že už tu pár lidí tak přišlo třeba k otřesu mozku a podobným úrazům.

    Když jsme se ve zdraví vrátili z bobování, trochu jsme ještě popili a někoho napadlo, že půjdeme udělat táborák. Asi v jednu hodinu ráno tak několik lidí začalo vyhazovat sníh vedle chalupy. Jeden člověk skočil do svého tereňáku a doslova ho zapíchl do sněhu, abychom měli více světla a ještě pustil hudbu. Oheň za chvilku hořel a my jsme tu vydrželi asi do 4 do rána. Sice trochu zamrzalo pivo, ale nějak jsme to přežili.

    Druhý den ráno bylo potřeba zajet pro nějaké pečivo do vesnice. Zjistili jsme, že vedle chalupy se objevil "motorový pes". Kamarád dlouho neváhal, nastartoval ho a jelo se. Do hlubokého sněhu může být tahle věc docela dobrá, ale na tvrdém sněhu na silnici to je docela zběsilost. Jinak jeli jsme na tom čtyři. Dva seděli zamnou, já jsem řídil a ještě jeden člověk seděl na té dřevěné polici.

    Jinak celé odpoledne jsme pak měli nádherné počasí, takže křest byl završen krásným létáním.

Fotky

Polívka party

    Po dlouhé odmlce jsme tu měli další z našich vařicích akcí. Tentokrát jsme se rozhodli dát všem ochutnat naše české polévky. Na jídelníčku tak byla špenátová, česneková, čočková, gulášová a rajská polévka. Vše jsme samozřejmě museli podřídit jednak studentským ale také ruským podmínkám. Jakožto studentům se nám nechtělo kupovat žádné super maso, takž jsme vařili z mletého a co se ruska týče, nemají tu naši čočku, ale jen takovou nějakou světlou a to ještě zdaleka ne všude a špenát se tu dá koupít jen celý, nemletý, takže byla trocha improvizace a i přes několik renonců v průběhu vaření si všichni naše výtvory pochvalovali. Jediná česnečka občas vyvolávala rozpačité reakce, protože očividně ne všichni jsou na něco podobného zvyklí.

Střelnice

    Před časem jsme zavítali na místní střelnici. Dá se tu totiž domluvit střelba z docela zajímavých zbraní. Střelba na terč nepatří k mým nejoblíbenějším aktivitám, ale zastřílet si v Rusku z ruských zbraní, se kterými jsem v počítačových hrách střílel už nesčetněkrát, tomu jsem neodolal. Nejvíce jsem samozřejmě chtěl vyzkoušet AK-47, ale to tu zrovna nemají, ale zastřílel jsem si tu z českého revolveru ALFA PARA a ruských zbrní AK-74, Mosin-Nagant a РПК(RPK).

    Vzhledem k tomu, že střelba už je docela nebezpečná aktivita, na ruské poměry tu byl poměrně striktní dohled. Jediný takový svérázný moment nastal v okamžiku, kdy jedna slečna prostřelila stůl těsně pod vyskládanými pistolemi, které byli líní uklidit mezi střelbou na 10m z pistole a na 50m z pušek. Kdyby se jí podařilo vystřelit tak o dva centimetry výše, mohli by se rozloučit minimálně s jednou z pistolí.

Fotky

Шерегеш

BusParty

    Minulý víkend jsme strávili na sjezdovkách a v prašanu v lyžařském středisku Šeregeš. V podstatě to byl normální víkend na horách. Vzhledem k tomu, že jsme byli pozváni hromadně jako zahraniční studenti, nakonec nás jelo asi 35, což znamenalo, že autobus byl v podstatě náš. Již před odjezdem jsme byli informování, že na palubě autobusu se bude po cestě popíjet, a tak jsme se všichni vybavili. Jakmile jsme vyjeli za Tomsk, začala hrát hudba, lidi chodili po autobusu a chvílemi se i tancovalo. Na prvním odpočívadle jsme se potkali ještě s dalšími dvěma autobusy, které měly stejný cíl, takže se party na chvíli přesunula ven. I když naše cesta byla poměrně krátká, asi deset hodin, nikdo nepařil celou noc. Ráno jsme se tak probudili ve středisku. Jak jen to ruská pomalost dovolila jsme se rychle ubytovali a vyrazili na sjezdovky.

    Nejvyšší bod střediska je sice pouze v nějakých 1800 metrech, ale i tak tu prý umí být až šest metrů sněhu. Lanovky pak prý jezdí v některých místech v zářezech ve sněhu. My jsme tu sice tolik sněhu neměli, ale i tak ho bylo více než dost. Co se kvality servisu týče, ani na chvíli jsme nezaváhali, že jsme stále v Rusku. Aby to nebylo příliš jednoduché, jedná se sice o jedno středisko, ale je rozdělené asi mezi pět správců, což znamená, že je potřeba si dávat pozor, kterou lanovku nebo vlek si ráno zaplatíš a kterou ne. Není v tom žádný systém, a tak mezi několika lanovkami, které patří jednomu správci, je jedna na kterou je potřeba jiná kartička. I když se ve středisku jezdilo už několik týdnů, oficiální zahájení sezony připadlo zrovna na první den našeho pobytu. Aby to pořádně oslavili, všechny lanovky na dvě hodiny vypnuli. Je asi celkem jasné proč. Slavnost probíhala u dolních stanic lanovky, takže všichni otrávení lyžaři ať chtěli nebo ne, nakonec přijeli na místo konání. V okamžiku skončení propuklo nefalšované veselí, protože to všichni měli za sebou a mohli na lanovku.

Krásné počasí druhý den

    Já jsem si toho na začátku nevšiml, ale kámoš mě upozornil, že tu jezdí mnoho lidí na lyžích a snowboardech do freeridu. Už během prvního dne jsme začali chápat proč. Sjezdovku sice v některých místech ráno urolbovali, ale už okolo oběda byla dost na prd, všude tu jsou neudržované úseky a hlavně se tu může do lesa! Už v noci se přihnalo sněžení a silný vítr a stejné počasí vydrželo i celý druhý den, takže sjezdovky ani neupravovali a na vrchol jezdila jen jedna lanovka. Do teď nevím, jestli byla jediná dimenzovaná na takové podmínky, nebo měla jen odvážného majitele. Osobně si myslím, že spíš to druhé, protože nahoře to s námi občas fakt docela mávalo. Každopádně většina lidí zůstala zalezlých doma a tak jsme překousli i někdy takřka nulovou viditelnost a užívali si hromady čerstvého sněhu. Třetí den se vítr utišil a oblačnost zvedla, takže jsme se mohli vyblbnout ještě víc.

    Co se technického vybavení týče, jsou tu kotvy a sedačkové lanovky od, řekněme, poměrně použitých až po moderní čtyř sedačky. Rolby tu sice mají, ale asi se bojí, že by se mohly opotřebovat. Na sjezdovkách jsme tak za celou dobu zahlédli jen jednu a to ještě jen někam přejížděla.

    Kromě toho, že tu jezdí mnohem více lidí freeride na rozdíl od našich středisek, je tu také mnohem více snowboardistů. Někdo se tu na to ptal a vypadá to, že tu probíhá boom podobný tomu u nás, který byl v letech, kdy vyšel film Snowboarďáci. Došli jsme tedy k závěru, že asi nedávno dokončili ruské titulky snowboardové šílenství se přesunulo na Sibiř.

    Zpáteční cesta už zdaleka nebyla tak akční. Jediné, co bylo malinko nemilé, že se mezitím v Tomsku poněkud ochladilo, takže při příjezdu bylo okolo -20°C a následující den už teploty padaly k -28°C. Teď už mi připadá, že to je celkem normální, ale cesta od autobusu byla docela vydatná.

Asi se se mnou něco děje

Už se ze mě asi pomalu stává Rus. Sice nepiju vodku po litrech, ale dnes ráno jsem si užíval, jak je teplo. Bylo -17°C. Před pár dny tu teploty padaly k -30°C a to už byla fakt kosa. Nejsem sám, kdo zjistil, že to asi bude chtít dokoupit ještě nějaké teplé vrstvy, a tak jsme se domluvili, že tento týden se vydáme na trh. Padlo něco jako:"Půjdeme nakoupit, dokud je teplo." Podle předpovědi má být -15° až -20°C. Jinak na víkend se nám má zase ochladit a být v noci okolo -38°C a přes den asi -33°C.

Zároveň se nám tu trochu změnilo vnímání vzdáleností a časů strávených na cestě. Vždy mi připadalo, že Praha je od Jablonce daleko. Tak jak se u nás vzdálenosti mezi městy počítají na desítky a stovky kilometrů, tak tady se počítají na stovky a tisíce. Cesta do ližařského střediska, která měla 600km a trvala okolo 10 hodin nám tak připadala jako celkem normální....

V souvislosti s teplotami a vzdálenostmi jsem tu učinil taká docela zajímavý fyzikální objev. Okolo těch -30°C začíná teplota nezpochybnitelně deformovat prostor a čas. Ač se mi vzdálenost do školy za vyšších teplot zdá celkem krátká, při takto nízkých teplotách je to najednou kur.... daleko. Paradoxní ovšem je, že čas strávený na cestě se prokazatelně zkracuje. Co by na to asi řekl pan Einstein.

Jak jsem tu naznačil, minulý víkend jsme si byli zajezdit na lyžích a snowboardech, ale o tom se tu rozepíšu, až budu mít fotky. Kromě toho jsem se rozhodl konečně sepsat rozsáhlejší shrnutí života a studia v Tomsku. Už jsem na tom začal pracovat, ale jak jsem již dříve zmiňoval, nejsem zrovna spisovatel, takže to ještě chvíli potrvá....

Další létání

Před časem jsme byli opět létat. Nevím, co k tomu dodat. Snad jen, že sníh je super na padání, ale poněkud zhoršuje parametry padáku, když vám nahromadí v komorách padáku. :-) Tady je pár fotek...

 

Exkurze na letiště

   Minulý týden jsme absolvovali exkurzi na místní letiště. Nakonec z toho byla čistě česká akce, ale bylo to fajn. Podívali jsme se do jednoho vyřazeného letadla, ukázali nám hasičskou techniku, obešli jsme pár dalších vyřazených letadel a viděli na pár metrů trénink SPECNAZ. Párkrát kolem nás proběhl nějaký sniper, pak tam odpálili pár výbušnin a tak. Taková normální exkurze na letiště..... Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni technici, tak kromě vojáků byl největším zážitkem ještě raketový nosič přestavěný na hasičskou cisternu s kapacitou 25 000 litrů vody. Průvodce nám dělal vysloužilý pilot, ten nás nechal si se vším hrát a ke všemu nám něco řekl, takže i když jsme neviděli žádnou super techniku, tak to byl příjemný zážitek.

Další fotky

Krasnojarsk

Zase na stopu po Sibiři

   V pátek jsem vydal na další výlet. Tentokrát do Krasnojarsku. Jelikož tu je ještě celkem teplo, teplota přes den nejde pod -5°C, chtěl jsem se ještě jednou v této sezoně projet stopem. Když jsem se o tom bavil kamarády v paraglidingovém klubu, koukali na mě trochu divně. Když Vám Rus řekne, že je něco daleko a že může být zima, nutí to docela k zamyšlení. Chvíli jsem byl sice nahlodaný jet nějak jinak, ale nakonec jsem přibral ještě nějaké teplé oblečení navíc a vyrazil. Společnost mi tentokrát dělala slečna jménem Ola, která přijela do Tomsku z Polska. Sice jsem ji před odjezdem vůbec neznal, ale když na moji zprávu typu "Sraz v 6:30 ráno, vezmi si oblečení do -15°C, bude to dlouhá cesta." odpověděla jen "OK", docela jsem se uklidnil.

   Celých 750 km jsme nakonec zvládli asi za 15 hodin s tím, že čekáním jsme strávili dohromady necelou hodinu. Náš nejlepší stop byl kamion, se kterým jsme jeli asi 6 hodin a ještě jsme dostali lahev dobrého ruského koňaku, která po cestě vyschla. Řidič nám samozřejmě nepomáhal.

Od leva - já, Alyona, Ola, Kristýna 

   V Krasnojarsku jsme měli domluvené ubytování u couchsurferky jménem Alyona. K ní jsme se dostali až v noci, takže jsme šli skoro rovnou spát. Druhý den jsme ji v bytě nenašli, ale měli jsme tam klíč a zprávu, že pro nás přijde její kamarádka, tak ať jí otevřeme. Její kamarádka Kristýna skutečně dorazila a po drobném souboji se zámkem od dveří jsme vyrazili na prohlídku města. Krasnojarsk rozhodně není ošklivý, ale zároveň ani není ničím zajímavý. Po setmění jsme si udělali výlet ke kapličce která je na desetirublové bankovce. Ta je přímo v centru a je od ní krásný výhled.

   Co se mi tu líbilo nejvíce bylo okolí města. Přímo kolem města jsou docela slušné kopce, do kterých se dá vyrazit na tůry, lézt, nebo na lyže. To my v Tomsku chybí nejvíce. Naopak takovou nepříjemnou zajímavostí je, že Jenisej v Krasnojarsku nezamrzá. To je způsobeno špatným výpočtem při stavbě přehrady, která je nedaleko proti proudu. Teplá voda z nádrže nestíhá před městem zamrznout, a tak je ve městě vlhko i v zimě, což způsobuje dojem nižší teploty. Zimy v Krasnojarsku jsou tak prý ve srovnání s jinými městy na Sibiři dost nepříjemné.

   Večer bylo v plánu trochu popít, ale neměli jsme žádný plán. Už z Prahy jsem měl kontakt na jednoho Ondru, který tu studuje. Alyona řekla, ať ho pozvu i s kamarády k ní do bytu. Nakonec tedy dorazilo ještě několik Čechů, Turci, Egypťan, nebo odkud byl, a jeden Nigerijec. Na to že vlastně nikdo nikoho pořádně neznal, z toho byla nakonec super akce, ale pořád ještě obdivuji Alyoninu odvahu si od neznámého člověka nechat pozvat do bytu neznámé lidi, které ani on pořádně nezná. Couchsurfing... :-)

   Po probuzení jsme se vydali na Stolby, což je místní atrakce. Jsou to skalní útvary roztroušené po okolních kopcích. Vzhledem k tomu, že bylo volno, šli jsme celou dobu v davu lidí. Zde se opět projevilo Rusko. Stezky byly nahoře poměrně příkré a zledovatělé a na jednu vyhlídku se vyloženě lezlo opět po zledovatělé cestě. U nás by to bylo všechno posypané, nebo zavřené. Tady bylo každou chvíli vidět lidi, kteří ať už nedobrovolně pomalu ujížděli dolu, nebo se záměrně řítili po ledu slušnou rychlostí. Po cestě dolu jsme se samozřejmě přidali k těm sjezdařům přidali a byla to paráda.

Stolby

   Po návratu ze Stolb jsme nechali Olu doma, protože byla utahaná a spolu s Alyonou a Ondrou jsme šli ke známému Alyony, který nás pozval do bani. Tam seděli tři chlápci v trenkách, Alyona nás jen bleskem představila a zmizela do chalupy. Všichni se tvářili, že je to naprosto normální, že se najednou za tmy v jejich sauně objeví cizí lidé a ještě z úplně jiné země, takže jsme se prostě připojili. Toto byla moje první zkušenost s ruskou baňou a stálo to za to. Každý už asi někdy v sauně byl. Od té se baňa příliš neliší. Tady se akorát člověk ještě decentně šlehá vjenikem, což je taková metla z větviček stromů. V Rusku se dá koupit celá škál druhů. Nejčastější jsou ale březové a tady jsme měli k dispozici ještě z nějakého jehličnanu s měkkým jehličím, které krásně voněl. Největší perla ale byla, když nám náš hostitel Vitalij nabídl, ať si do té bani lehneme, že nás namasíruje. Očividně zkoušel, co vydržíme. Na kamna lil vodu snad kbelíkem, takže vedro bylo za chvilku takřka nesnesitelné přičemž nás ještě masíroval vjeniky. Bylo to super, ale fakt jen na chvilku. K ruské bani patří kromě nějaké metody ochlazování, bazén, sprcha, vana, nebo sníh, ještě předbaní, kde se sedí, klábosí, jí a popíjí. My jsme tu měli pivo, sušené a syrové nasolené ryby. To pivo bylo fajn. Ryby také špatné nebyly, ale asi mi k srdci nepřirostou.

Předbaní

   Poslední den jsme tak nějak proflákali po městě. Největším naším výkonem bylo nalezení geocachky na jednom hřebeni nedaleko města. Geocaching je tu celkově velmi málo rozvinutý. Zatím jsme jich hledali asi deset a našli jen dvě. Každopádně i tak je to příjemné zpestření výletů.

    Další den ráno jsme se vydali na cestu vlakem. V něm jsme strávili asi osm hodin. Byla to moje druhá dálková cesta vlakem po Rusku a nutno uznat, že se mi líbila mnohem více. Bylo to hlavně, že tentokrát s námi jeli mnohem komunikativnější lidé. Na postelích kolem byli Ázerbájdžánec, Gruzínský Ázerbájdžánec, Tataro-Turek a jedna Ruska. Pokecali jsme, hráli karty a ochutnali nějaké jejich zavařené jahody, což bylo moc dobré.

Geocaching na Sibiři

   Nepříjemné překvapení nás čekalo na přestupu. Přestupní stanice už svým názvem Tajga evokuje, že to bude řiť světa, ale když si ověříte jízdní řády a místo jedné hodiny máte čekat jedenáct, to už je dost. Nakonec jsme se rozhodli pro cestu taxíkem, který finančně vycházel jako nocleh v hostelu spolu s lístkem a to byl poslední kousek naší cesty.

    Tak tímto je naše stopařská sezona uzavřena. I tak se ale těším na další výlety. Doufám, že jich pár v zimě zvládneme.....

Další fotky

První létání

První start - několikátý pokus

   Tak dnes jsme byli poprvé létat a všichni přežili! Jen jeden z instruktorů si zřejmě někde trochu natloukl, protože při odjezdu kulhal. 

   Noc jsme strávili stejně jako před čtrnácti dny už na místě a ráno šli na to. Vzhledem k tomu, že na místě jsem byl jediný, kdo ještě neletěl na jejich úplně začátečnickém křídle, byl jsem první, kdo se dostal do vzduchu. Po krátké instruktáži, která se týkala v podstatě jen toho, jak odstartovat jsem stál na kopci. Vítr byl dost silný, takže prvních pár pokusů dopadlo tak, že mě padák táhl po zemi do lesa. Nakonec se vše povedlo a odstartoval jsem. Ukázalo se, že instrukce k letu opravdu nebyly třeba protože padák skoro ovládat nešel. I kdybych se sebevíc snažil s ním něco udělat, tak mě prostě donesl z kopce dolu a přistál se mnou. Na tomto padáku se létají skutečně jen první lety. Po čtyřech pokuse jsem byl přidělen k Antonovi, se kterým jsme se střídali na lepším padáku, který už ovládat šel, ale o to těžší s ním bylo něco podniknout. Strávili jsme tak mnoho hodin popobíháním proti větru, padáním a rozmotáváním zamotaného křídla. Až v průběhu odpoledne nám bylo dovoleno jít do poloviny kopce a zkusit si seběhnout ze svahu. V tu dobu už ale vítr skoro ustal, takže se nic zvláštního nedělo. Každopádně to bylo super a už se těším na další létání.

S tímto křídlem už se něco 

Další fotky

Lívanec party

V minulém týdnu jsme po Bramborák party a Smažák party navázali třetí podobnou akcí. Jak název příspěvku napovídá, dělali jsme lívance. Ač jsme se radili se zkušenou kuchařkou Aničkou, náš odhad kolik se toho asi sní byl hodně hrubý. Nakonec jsme jednoduše recept vynásobili deseti a výsledek je vidět na fotce. Nutno dodat, že se jednalo o kynuté těsto, a tak první hodinu smažení těsto suverénně stíhalo naše tempo smažení a v klidu dorůstalo. Ač to z fotek nevypadá, pozvaných bylo více než čtyřicet lidí a přišlo okolo třiceti. I když to mnohokrát vypadalo, že do nikoho už nenacpeme ani lívanec, tak se nakonec takřka vše snědlo.

Další fotky

Křest prváků na kolejích

Minulý týden jsme zavítali k medičkám na kolej, kde akorát probíhal křest prváků. Tato tradice se drží na mnoha kolejích a má různé podoby. Někde například jedno ráno běhají okolo koleje a zpívají, tady probíhá soutěž. Nejedná se rozhodně o nic, co se asi většině vybaví z amerických filmů, kde jsou nováčci různě ponižováni. Tady jednoduše utvoří týmy a na každém z devíti pater mají nějakou disciplínu, i když nutno dodat, že některé z nich byly docela vydatné. Hned na druhém byli celí zliti různými avivážemi a posypáni moukou. Jinde vybíraly nějaký humus z kbelíku, nebo pojídali odporně vypadající kaši. Prostě sranda.... pro diváky....

Česká prezentace

   Pro neznalé, jedná se o akci pořádanou obvykle v klubech a barech, kam zástupci jedné či více zemí přinesou jejich tradiční jídlo, aby návštěvníci mohli ochutnat, během večera proběhnou prezentace všech zemí a vše je zakončeno afterparty. Prezentace jsou koncipovány tak aby pobavily i poučili a země se samozřejmě trochu hecují, kdo bude mít lepší jídlo i program.

  Před dvěma dny proběhla prezentace Indie, Thajska a České republiky. Vzhledem k tomu, že Čechů nás tu je kolem dvaceti, Indové tři a Thajka jedna, byly podmínky poněkud nerovné. Ale to kdo má lepší prezentaci je až druhořadé. Jak indická, tak thajská byly povedené. My jsme využili naši lidskou kapacitu a zkušenosti, protože stejné prezentace probíhají i v Praze. Na českém stole tak byl bramborový salát, bramboráky, štrůdl, buchty, bramborové knedlíky s cibulkou, Becherovka, domácí slivovice a samozřejmě chléb se solí. Samotnou prezentaci jsme pak i přes drobné technické problémy v pohodě zvládli. Měli jsme živý hudební doprovod na klávesy a na závěr jsme si všichni zazpívali s kytarou.

Po prezentaci jsme se asi
hodinu fotili snad se všemi v klubu

Kde jinde začít

   Když jsem sem jel, počítal jsem s tím, že se tu určitě naučím mnoho nových věcí. Kromě jazyka a akademických znalostí jsem si brousil zuby na nějaký sport. Nejvíce mě lákal parkour (ne ten na koních) a přemýšlel jsem i nad nějakým bojovým sportem. Na parkour jsem se skutečně dostal, ale ten na tuto zimu zrušili, protože přestavují budovu, kde je tělocvična. To mě hodně rozladilo, protože těch pár prvních hodin bylo opravdu excelentních. Minulý týden se mi ale naskytla ještě mnohem zajímavější možnost. Kamarádka jen tak mezi řečí prohodila, že se chce zapojit do místního leteckého klubu. Hned na první hodině mi zjistila, že cizinci se mohou také přidat, takže už minulý víkend jsem se byl podívat na jejich chatce, kde se létá a vypadá to, že bude sranda.

   Klub se zabývá létáním na paraglidech a rogalech. Mě osobně zajímá paragliding, ale rogalo si možná také zkusím. Hned během první návštěvy místa, kde budeme létat jsme si zkusili manipulaci s rogalem a trochu jsme s ním popoběhli po rovině. Vzhledem k počasí zatím nedošlo na nic jiného. Během čtrnácti dnů bychom si ale prý mohli zkusit první let. Samozřejmostí tu je teoretická příprava včetně meteorologie. Na druhou stranu podmínky jsou tu trochu tvrdší. Prý do -15°C je létání v pohodě, v -20°C už je prý zima. No jo no, jsem na Sibiři.... Pilotní licence, papíry na padák, nebo něco podobného, jako ve většině Evropy tu samozřejmě vůbec neexistuje. Naštěstí alespoň pojištění tu znají, ale doufám, že to zrovna nebudu potřebovat.

Ubytování u kopce

Přidat popisek

Tomský pivovar Kruger

   Tohle byla prostě exkurze do pivovaru. U nás máme samozřejmě hezčí a větší. Za zmínku stojí to, že byl založen Němci a mimo jiné tu vaří "Český džbánek". Prý sem jezdí nějaký Čech, aby jim radil, jak dělat české pivo. Zajímalo by mě, jestli mluví špatně česky, neumí vařit pivo, nebo Rusové něco kazí, ale prostě to není ono.....

Sortiment

První sníh

   Tyto fotky jsem už dával na Facebook, ale pro ty, kdo na něm nejsou je dávám i sem. Byly pořízeny 9. října po cestě do školy. Od té doby sice ještě sníh několikrát roztál, ale už to nevypadá, že by se vzdal na více než pár hodin. Dnes zrovna napadlo pár centimetrů. 

Smažák party

To zdaleka není všechno....

   Vzhledem k tomu, že na koleji se nesmí pít, což trochu omezuje možnosti, na co lidi nalákat, aby se sešli a seznámili, udělali jsme už asi před třemi týdny bramborák party. Během ní jsme usmažili asi 10 kg bramboráků a nakrmili více než 30 lidí. Nic nezbylo. Minulý týden proběhla další podobná akce tentokrát s opravu českou specialitou a to smaženým sýrem. Měli jsme asi 6 kg sýru, ale upřímně jsme opravdu neudali všechno. Každopádně povedená akce. Další jsou v plánu lívanec party a chlebíček party, tak snad budou také úspěšné.

Divadlo 2Ку

Jeviště foceno z balkonu

   Minulý týden jsme se byli podívat v místním loutkovém divadle. Nejednalo se ovšem o žádnou scénu ve stylu Spejbla a Hurvínka. Celé divadlo je v chalupě mezi rodinným domy, kam už ani asfaltová cesta nevede. Středoevropan by tu divadlo rozhodně nehledal. Kasa tu není, vstupné se platí při příchodu nebo odchodu dřevěné loutce, která na tebe pokyvuje hlavou, ale peníze rozhodně nehlídá. Oficiální kapacita divadla je 30 lidí, ale funguje to tak, že lidé prostě přicházejí dokud se vejdou. Celý interiér je ze dřeva, po zdech a stolech je mnoho různých figur, které si spolu povídají a hýbou se. Samotnému představení jsem sice moc nerozuměl, ale i tak se mi líbilo, protože jsem obdivoval chlapíka, který hrál s loutkami. Vždy měl sice jen jednu, ale on sám byl součástí scény a s loutkou si povídal. Na loutkách bylo krásné, že uměly hýbat hlavou, očima, rukama a dokonce prsty. Na tomto divadle je nejzajímavější, že úplně všechno včetně domu a loutek je dílem právě toho pána, který to divadlo hraje. Vzhledem k tomu, jak vypadal prostor scény, není těžké tomu uvěřit, protože vše nasvědčoval tomu, že to je zároveň jeho domov.

Divadlo

Balkon