Vyšetření

   Ve smlouvě na kolej tu všichni máme, že musíme jednou za rok podstoupit fluorografii a nějaké vyšetření na breberky a kožní a nemoci. Nevím, jestli je to bylo špatným překladem, nebo naší neznalostí medicínských postupů, ale podle toho, co jsme vygooglili, to florografie nebyla. Prostě jsme šli na rentgen plic. Bylo nám řečeno, že tato vyšetření jsou kvůli studentům, kteří přijíždějí z řekněme horších podmínek. Už se tu prý stalo, že jim sem přijel borec s tuberkulózou. Každopádně všichni jsme tuto povinnost ignorovali. Jednoduše nikdo pořádně nevěděl, jaké přesně vyšetření se po nás chce, kde se má podstoupit a tak. Nakonec se ukázalo, že se to po nás opravdu chce, takže jsme byli svoláni a jedna z našich koordinátorek to s námi hezky všechno obešla a ještě výsledky osobně donesla na kolej.

   První vyšetření nebylo nic zvláštního, ale rentgen nás docela pobavil. Byli jsme zavedeni do dvora na fotografii. Tam nám sebrali pasy a 100 Rublů. Ta sanitka na obrázku stála v garáži na tom dvoře a svítilo se v ní. Myslím, že není potřeba dodávat, že jsme v místní zdravotnické zařízení měli plnou důvěru od prvního okamžiku. Naštěstí nás nakonec odvedli dovnitř, kde jsme šli do "normální" ordinace. Prostě jako u doktora akorát tak 20-30 let dříve. Zatím nikdo nemoc z ozáření nemá, tak s námi snad nic špatného neudělali.....

Nový stereotyp

   V minulých příspěvcích jsem zmiňoval některé stereotypy o Rusku a Rusech. Většinou jsem je spíš vyvracel. Tentokrát tu mám ale jeden nový. Možná to bude znít jako banalita, ale zjistil jsem, a nevšiml jsem si toho jen já, že Rusové neumějí stavět schody. Například u nás na koleji snad není schodiště, kde by se nedal najít alespoň jeden schod s odlišnou výškou. Ze zatím navštívených míst se tento jev nejvíce projevuje v budově kde máme jazyky. Tam to vypadá, že ty schodiště snad stavěli od prostředka. od prvního do čtvrtého patra je vždy první a poslední schod odlišný a občas i nějaký uprostřed. Tátu napadlo, že by to mohlo být tím, že v návrhu a při stavbě špatně počítali s výškou podlahy. To je dost možné, ale jak říkám schodiště tu mají veselá a zdaleka to nejsou jen první a poslední schody. Korunu tomu nasadilo schodiště ve skanzenu, který jsme navštívili minulý týden. Tam to vypadalo, že Ivan přijel se sklápěčkou nahoru na kopec, vysypal prefabrikáty dolu a jak dopadly, tak je jen zlehka zamázli betonem a nechali.

   Kromě schodišť je zde možné najít celou řadu dalších různých renonců, které sice nemusí bít do očí, ale když se člověk dobře dívá, tak o ně jednak nezakopne a za druhé ho kolikrát docela pobaví. Zatím jsem je nefotil, ale asi budu muset začít. Mohl by z toho být hezký sport. U nás by se takových chybiček také jistě našla spousta, ale tady se vyskytují v podezřele vysoké koncentraci. Odtoky vedoucí po chodníku, od okapů, ale na druhé straně nemají kam odtékat, dlažby, které očividně začali stavět z obou stran a uprostřed zjistili, že nejsou stejně vysoko, tak tam prostě dali obrubník a udělali z toho schod. Nájezdy na chodník, které jsou sice nižší než okolní obrubník, ale i tak na nich má vozíčkář smůlu, zaasfaltované pneumatiky v chodníku, různá potrubí, která se nikdo neobtěžoval uložit do země. Mají tu sice LED diodové semafory, které odpočítávají čas a některé dokonce hlasem oznamují, kdy je čas přecházet, ale auta se kolem nich prodírají pastmi na mamuty, nebo hromadami štěrku. Je to tu prostě jiné. :-)

Праздник топора

   Dnes jsme se vydali na další akci. Tentokrát nebyla organizována školou, ale lidmi z Buddy Building Clubu, kteří se tu o nás starají. Stejně jako při minulém výletu se ani tentokrát doprava neobešla bez zpestření. Na místo vyrážely autobusy z nedaleké zastávky, kde se nás sešlo asi patnáct. Kromě nás tu bylo i několik desítek dalších cestujících, kteří očividně mířili stejným směrem. Pravidelná "mašrutka", která tu jezdí má kapacitu okolo třiceti lidí, takže ta se okamžitě naplnila. Řidič na dotaz "Kdy pojede další?" odpověděl zcela v klidu "Až přijede." Po nějakých dvaceti minutách skutečně přijel autobus přesně na čas, jak řidič předpověděl. I když to tentokrát byl velký autobus, během několika minut byl naplněný k prasknutí. Z naší skupiny jsme se vešli jen čtyři a to tak, že já jsem byl úplně poslední a stál jsem na nejnižším schodu přímo za dveřmi. Na tuto událost se vydalo mnoho lidí, a tak jsme se brzy ocitli v zácpě. Autobus jel krokem, takže jsme v klidu zaplatili a vydali se po svých. Kromě nás tak učinilo i několik dalších cestujících. Zbytek skupiny se vydal dvěma txíky, při čemž jeden jeden to vzdal hned na začátku zácpy a nechal cestující jít pěšky a druhý kolonu předjel po krajnici a nějak je tam tedy dopravil.

   Праздник топора znamená v překladu "Svátek sekery". Na místě bylo mnoho stánků s jídlem, řemeslnými produkty, atrakce pro děti a několik pódií, kde hrála muzika a tančilo se. V jedné zóně pak bylo mnoho řemeslníků, kteří zde tvořili rozmanitá díla ze dřeva. Se sekerou ale nepracoval nikdo. Z místních pochutin jsme tu ochutnali likér připravovaný z hub, místní med a medovinu, nebo semena z borových šišek. Celkově to byla moc hezká akce, ale kromě sortimentu se nijak zvlášť nelišila od našich poutí a trhů, takže nevím, co bych ještě psal.....

 

Další fotky na konci galerie. 

Томская писаница

   Místo výuky minulý pátek jsme měli organizovaný výlet do nedalekého skanzenu. Pod pojmem nedaleko se v zde rozumí asi čtyři a půl hodiny autobusem. Samozřejmě dálnice zde není, takže se jelo po dvouproudé asfaltce, která by u nás zapadla asi tak na úroveň silnice druhé třídy. To ovšem místním řidičům nevadí, a tak se zde předhánějí kamiony s autobusy a několikrát jsme tak předjížděli třeba i dva kamiony naráz. Ač jsem seděl docela vzadu, díky zrcátku nad řidičem mi neuniklo, že při cestě stihl sníst několik jídel a vyřídit mnoho telefonátů. Něco jako "kolečka", nebo čipy tu šoféři očividně buďto nemají, nebo jsou zde o mnoho volnější zákony, protože pauzy našim zvyklostem rozhodně neodpovídaly. Naštěstí jsme dojeli bez problémů a mohli si v klidu užít místní skanzen.

   Název Томская писаница je odvozen od rytin v kameni, které se tu nacházejí nad řekou. Některé z nich jsou opravdu hezké, bohužel ale před tím, než zde zbudovali skanzen a začali skálu hlídat, stihlo se tu zvěčnit nemálo současných "umělců". Ve skanzenu jsme měli příležitost prohlédnout si celou řadu staveb od doby bronzové po ne až tak dávnou minulost včetně interiérů a vybavení. Tato exkurze se mi moc líbila, jediné co to kazilo, byla místní mini zoo, kde bylo vidět, že zvířata nejsou zrovna ve vyhovujících podmínkách a některých z nich mi bylo vyloženě líto.

   Cesta zpět trvala ještě asi o hodinu déle, protože jsme potkali pár menších kolon. Řidič tak měl příležitost kromě svých několik zkonzumovaných svačin a vyřízených telefonátů také vykouřit pár cigaret, což zvládal vždy, jakmile autobus na chvíli zastavil v koloně. Při té příležitosti také vždy zkontroloval něco u kola, což v nás budilo velkou důvěru v kvalitu autobusu. Každopádně i zpět jsme dorazili bez problémů a doufám, že se zase brzy podívám někam do okolí Tomsku.

 Další fotky na konci galerie. 

První krůčky v Tomsku

   První týden na Sibiři utekl tak tu mám pár dalších postřehů a zážitků. Nejdříve ale pár vět k tom, kde to vlastně jsme. Tady: mapa. Žije tu asi 400 000 obyvatel. Tomsk se považuje za studentské město, což jsme neměli šanci ověřit, protože jsou všichni na prázdninách, ale vzhledem k tomu, že tu je devět univerzit, tak na tom asi něco bude. Tomsk byl dříve jedním z uzavřených měst, kam byl vstup povolen pouze za určitých podmínek, ale to už není. Takovéto omezení, ale stále platí v sousedním Seversku, který se nachází asi 15 km od Tomsku. Údajně se zde obohacuje uran pro nukleární zbraně. Snad nás tam vezmou na exkurzi. :-)

Můj pokoj

   Jsem na koleji Arkadiya Ivanova (Street view). Kdo zná Masarykovu kolej v Praze, tak ta moje je něco podobného v ruském podání i co se srovnání s ostatními kolejemi týče. Bydlí se tu v buňkách přičemž v každé je jeden jednolůžkový a jeden dvojlůžkový pokoj, koupelna a záchod. Kuchyně jsou společné pro patro. Chodí nám tu uklízečka, která je velmi pečlivá a dokonce mi mizí i bordel ze stolu. Zatím jsem nepřišel na nic dalšího, co by mizelo, tak doufám, že to tak zůstane. Co se dalšího vybavení koleje týče, máme tu vše, co potřebujeme, a myslím, že nám nic chybět nebude. Pokud jde o zabezpečení, tak to tu je velmi kvalitní. Každé vcházejícího/vycházejícího kontroluje ochranka. Při odchodu se odevzdává klíč výměnou za kartičku a obráceně. Každá návštěva musí u ochranky nechat nějaký doklad totožnosti a nesmí se zdržet déle než do jedenácté hodiny večerní. Kromě toho je ve všech prostorách koleje zákaz konzumace alkoholu. Ten se samozřejmě nedodržuj

e, ale rozhodně tu nebudou žádné velké party, což je škoda.

Matička Rus posílá
syna do Boje

   To by bylo bydlení, tak hurá na něco zajímavějšího. Co si představíš, když se řekne: Rusko, Tomsk, nebo Sibiř? Řekl bych, že asi nejběžnější asociace budou vodka, opilci, bordel, šílení řidiči, permafrost, komáři, ušanky, válenky, medvědi.... Tak to vezmeme popořadě. S vodkou jsem se zatím setkal jednou, když jsme si koupili jednu flašku. V supermarketech je rozhodně větší výběr, ale rozhodně se tu nepije místo vody. Kromě toho tu platí zákaz konzumace alkoholu na všech veřejných místech. Ten se samozřejmě porušuje, ale rozhodně ne ve velkém. Každopádně tu neexistuje vzít deku, pár piv a vyvalit se v parku. Večer je samozřejmě alkohol vidět častěji, ale také se to nepřehání.

   Co se pořádku týče, tak Rusové opravdu nejsou zrovna na vysoké úrovni. Něco jako tříděný odpad se dá najít jedině na některých nádražích a letištích a i to je jen pro turisty. Stejně to pak sesypou dohromady. Ulice na první pohled nepůsobí špinavě, ale po pár hodinách chození po městě si člověk začne všímat, že

tu a tam se něco válí. Dále při pohybu po městě občas zarazí různé očividné nedodělky a zanedbané věci. Myslím, že v tomto směru je představa o Rusech celkem správná.

   Pokud jde o provoz, tak jsou tu mnohem častěji vidět různí piloti než u nás, a na křižovatkách to občas vypadá dost vesele, ale na druhou stranu, zatím se mi nestalo, že by mě nějaké auto ohrožovalo, a na přechodech mě řidiči vždy pouštěli. Skladba aut je tu ze středoevropského pohledu celkem normální až na častý výskyt Lad a Žigulíků a svérázné autobusy a tramvaje. Nezvyklé tu je, že asi třetina až polovina aut tu má volant napravo.

Romantický pohled
na požár/únik něčeho

   Ač jsme o trochu severněji, než Česká republika, počasí tu máme opravdu letní. Denní teploty několik dní překračovali 30°C a i teď se pohybují nad 25°C. To nahrává představě o nekonečných hejnech komárů, ale ani ti tu nejsou. Vzhledem k tomu, že je léto, tak jsem ještě neměl p

říležitost ověřit, jestli se tu nosí válenky a ušanky, ale bylo mi řečeno, že válenky ne a ušanky občas. A medvědi ve městech nejsou. :-)

   Teď dámské téma, nakupování. První věc, bez ruštiny to je občas opravdu fuška. Nejběžnějším typem obchodů s potravinami a drogerií jsou prodejny s pultovým prodejem. Těm se zatím vyhýbám, protože moje slovní zásoba je na to příliš malá a nakupovat stylem "это, не это, это" se mi fakt nechce. Pak tu jsou běžné supermarkety, některé mají otevřeno dokonce 24h, a zde se dá bez problémů nakoupit víceméně vše jako u nás. Je tu ale pár zajímavostí. Třeba mražené pelmeně, houby, lesní plody a některé další potraviny, které se ale prodávají na váhu. Prostě si lopatičkou nabereš z mrazáku a zvážíš jako ovoce, nebo zeleninu. Naši rodiče by pocítili závan nostalgie při pohledu na mléko v sáčku. V sekci s konzervami je mohutně zastoupeno Hamé, což pro nás není nic zvláštního, ale tady bych to nečekal. Ve větším měřítku se tu prodávají ryby jak chlazené, tak mražené. Rusko sice moře má, ale s ohledem na polohu a dostupnost Tomsku, mám dojem, že u nás budou mořské ryby asi čerstvější. V regálech se tu dá najít kromě Kozla, Plzně a několika dalších českých značek piv také třeba "Český džbánek", který se vaří asi 100m od naší koleje, "Praha", nebo "Žatecký gus". Smysl pro humor rozhodně mají....

   Nevím, jestli toto platí i pro cestovní vízum, ale my tu máme povinnost, jakmile někde trávíme více než 5 dní, se "zaregistrovat" na místním úřadě. Pro nás to tu zařizovala škola. V pondělí jsme v doprovodu našeho koordinátora došli do kanceláře, kde nás měla čekat paní, který to vyřídí. Ta tam nebyla, šli jsme tedy jinam. Tam jsme odevzdali pasy a obdrželi informaci, že pasy budou v druhý den. Druhý den jsme přišli k té paní, která tam v pondělí nebyla. Ta na nás koukala, jak si to představujeme, že tak rychlé to není, že máme přijít v pátek. V pátek ráno jsme za ní přišli. Opět nám bylo vysvětleno, že je to hrozně náročný proces, který vyžaduje čas a bylo nám řečeno, ať přijdeme za dvě hodiny za tou druhou slečnou, které jsme odevzdávali pasy. Když jsme tam za daný čas přišli, bylo nás pět. Tři jsme pasy skutečně dostali, ale jednomu člověku řekla, že jeho pas je ještě na nějakém úřadě, ale že je všechno v pořádku a druhém, že ten jeho je v nějaké kanceláři ve škole, ale že ta je prý zamčená. Vzhledem k tomu, že bez pasu není možné si koupit SIM kartu, hned po opětovném získání psů jsme se vypravili do pobočky jednoho z místních operátorů. Přišlo nás tam deset. Obsluha čítající asi sedm zaměstnanců měla k dispozici dva terminály, ale ujal se nás jen jeden člověk. Při jeho tempu 5-7 minut na osobu to byl fakt fičák. Každopádně s funkčními telefony už jsme opět plnohodnotnými členy společnosti a zároveň za sebou máme první kontakt s ruskou byrokracií.

Street workout a parkur

   Teď zase něco pro sportovce. Zatím to vypadá, že sportovní vyžití tu bude více než dostatečné. Spektrum provozovaných sportů je v podstatě stejné jako u nás, ale je tu jedna zajímavost a to je street workout. Takřka na každém kroku je možné tu narazit na hrazdy, bradla, žebříky a další hračky. Velkou parádou je pak takovéto "hřiště" u řeky.

   Abych to shrnul, stále se mi tu líbí, ale stále zjišťuji další a další odlišnosti mezi mojí představou Ruska a realitou. Jediné stereotypy, které zatím opravdu obstály jsou byrokracie a nepořádek spojený s nedbalostí, zanedbaností, nebo možná leností. :-)

   Do galerie jsem přidal další fotky: Galerie. Budu je přisypávat průběžně vždy sem. Nebudu tvořit žádné oddělené složky.

Z Prahy do Tomsku

   S kolegou Rýšou Markem, se kterým jsme se rozhodli cestovat po zemi jsme měli sraz ve Varšavě. On cestoval z Ostravy vlakem, já zvolil autobusovou dopravu. Autobus odjížděl z Florence 4.8. před 21. hodinou z Florence. I když je vzdálenost z Prahy do Varšavy celkem mala ve srovnání s celou délkou cesty, byl tento úsek suverénně nejhorší. Vedro, vydýchaný vzduch a málo místa, prostě cesta autobusem.

   Druhý den ráno jsme se potkali s Rýšou na nádraží, kde na nás čekala ještě naše průvodkyně pro tento den Zuzka. S ní jsem studoval v německém Aachen a tady jsme se potkali po dvou letech. Vzhledem k tomu, že kvůli Varšavě nikdo tento článek asi nečte, tak stručně. Byla to příjemná procházka, mají to tam hezké, akorát samoobslužná úschovna na nádraží nevrací drobné.

Naše kupé na trase
Varšava-Moskva.

   Z Varšavy jsme vyrazili vlakem v úterý 5.8. v 15:40, abychom o nějakých 18 hodin později dorazili do Moskvy. V okamžiku nástupu do vlaku jsme se mohli rozloučit s angličtinou, protože veškerý perzonál vlaku byl sice moc milý a ochotný, ale anglicky neuměli ani slovo. Na této cestě nám v našem trojmístném kupé dělal společnost sympatický pán jménem Peter, který cestoval z Amsterodamu za svými příbuznými do běloruského Minsku. Jelikož tuto cestu již párkrát absolvoval a uměl rusky o par slov víc než my, stal se částečně naším průvodcem. Připravil nás na veškeré otázky celníků a předem nám řekl, jak budou kontroly probíhat. Jediné v čem se úplně mýlil, bylo varování před běloruskými celníky. Tvrdil, že kontrola u nich trvá dlouho a že jsou velmi nepříjemní. Polští celníci se nás sice na nic neptali, ale nechali nás čekat asi hodinu. Vzhledem k tomu, že vagon neměl otevírací okna, stáli jsme na slunci a ventilace během stání nefungovala, tak to nebylo nic moc. Kvůli Bělorusům jsme sice museli vyplňovat nějaký papírek a zeptali se nás kolik máme alkoholu a hotovosti, ale byli příjemní, a za 20 minut jsme jeli dál. Kousek za hranicí se mění rozchod kolejí. Jako správní strojaři jsme z vagonu nevystoupili a snažili se něco z procesu zahlédnout. Bohužel jediné male otevíratelné okno neskýtalo nejlepší výhled. Každopádně  průběh byl asi takový, že rozpojili vagony, odmontovali podvozky, všechny vagony zvedli, podvozky vtáhli na jednu stranu haly a z druhé pod nás šoupli nové, vše smontovali a jelo se dal. Vzhledem k tomu, že rozchod se měnil okolo půlnoci, po odjezdu jsme rychle usnuli. Po probuzení jsme byli poněkud překvapeni, protože jsme byli asi dvě hodiny před Moskvou, což znamená daleko za Rusko-Běloruskými hranicemi, a nikdo nás v noci nekontroloval. Až později jsme zjistili, že jsme nic nezaspali a že to je normální.

Rudé náměstí a naše
průvodkyně Veronika

   O moskevském metru jsem slyšel kde co, takže jsem byl připraven na náročný přesun. Byl jsem ale mile překvapen. Nebyly žádné davy, takže ani s našimi batohy jsme neměli žádný problém. Některé soupravy jsou sice starší, ale vypadají dobře. Orientační systém je velmi přehledný, pokud člověk umí azbuku. Jediné, co vypadalo troch děsivě byly dveře do vlaku, které si při zavírání nebraly servítky, a s důrazností gilotiny ukončovaly nástup a výstup. Zajímavostí moskevského metra je architektonické zpracování stanic. Ty jsou skutečně působivé a za podobné prostory by se nemusela stydět žádná galerie, nebo muzeum. Po přesunu na nádraží Iaroslavskaja a odložení batohů jsme se vydali do centra, kde jsme měli domluvený sraz s couchsurferkou Veronikou. Spolu s ní jsme se pak vydali na procházku Moskvou. Tady jsem opět zjistil, že moje představa se od reality poněkud lišila. Naše exkurze začala na Rudém náměstí. Na fotkách ho každý viděl, takže není, co dodat. Při následné procházce skrz neturistické části centra jsem byl mile překvapen, že vůbec není znát, že by v Moskvě mělo žít víc lidí, než v České republice. Ulice byly čisté a, pokud jsme zrovna nešli podél hlavních silnic, i celkem klidné. Naše procházka trvala nějaké 4 hodiny a na naší průvodkyni, ač tvrdila, že ráda chodí, už začala být znát únava. Nakonec nás ale dovedla skrz celý Gorkyho park až k areálu Moskevské polytechnické univerzity, odkud byl krásný výhled na cele centrum Moskvy.

Pohled na Moskvu

   Před odjezdem jsme si chtěli dát na nádraží sprchu. Bohužel se ukázalo, že na některých nádražích možná sprchy jsou, ale zrovna na tom našem nebyla. No nic, 6 dní bez sprchy ještě asi nikoho nezabilo. Z Moskvy jsme vyráželi 6. 8. okolo 21. hodiny a naše očekávání, jak bude cesta probíhat se opět moc nenaplnila. Byl jsem varován, že v létě bude ve vlaku hrozný vzduch. Okna sice opět nešla otevřít, takže na začátku to bylo celkem špatné, ale za jízdy ventilace fungovala perfektně, takže ani takřka 60 cestujících ten vagon nevydýchalo, a vzhledem k tomu, že z 58 hodin na cestě jsme dohromady stáli asi 2 hodiny, bylo ve vlaku celou dobu příjemně. Jeden nejmenovaný kamarád, Milane, mi říkal toto: "Připrav se na hlučné chlapi. Kvůli nim budou brečet děti a maminky těch dětí budou řvát na ty chlapy, aby toho nechali." Pak mi říkal ještě něco o konzumaci vodky po cestě. No.... Alkohol je v kategorii vlaků, kterou jsme cestovali, zakázáno konzumovat. Dítě s námi ve vlaku jelo jedno. Párkrát zafňukalo a to bylo vše. Co se hlučnosti ostatních cestujících týče, skoro nikdo nemluvil. Všichni pospávali, koukali na tabletech na filmy a hráli hry na mobilech. Osobně mě toto až zklamalo, protože jsem se těšil, že začnu rozvíjet své jazykové schopnosti už ve vlaku, a ono nic. S angličtinou jsme nepochodili vůbec a i když jsme prokázali určitou znalost ruštiny, tak se s námi bavili akorát chvíli dva lidi. Jeden byl chlapík cestující stejně jako my do Tomsku a druhý mírně retardovaný kluk, který utekl mámě. Do puntíku se ale vyplnilo očekávání, že toho z vlaku není moc vidět. První den a půl jsme většinu času koukali do lesa, který rostl přímo podél tratě. Jen občas jsme zahlédli nějakou vesnici, město, nebo trochu průmyslu. Lepší výhledy jsme očekávali při průjezdu Uralem. Ten jsme ale projeli v noci. Až druhý den během dopoledne se krajina trochu změnila. Les ustoupil dál od trati a my viděli rozlehlé louky a mokřady.

   Pokud jde o kvalitu vlaku, rozhodně nebyl důvod si na cokoliv stěžovat. Naše třetí tříd

Tady jsme strávili
skoro 60 hodin

a nabízela vše potřebné. Kromě lůžek nabízel náš vagón 2 záchody s umyvadlem s užitkovou vodou, zdarma horkou a studenou pitnou vodu a možnost zakoupení čaje, kávy, sušenek a instantních nudlí a kaše. Během těch několika mala zastávek bylo sice možné vystoupit a zakoupit si nějaké občerstvení, ale atmosféra popisovaná v cestopisech a speciality nabízené na jednotlivých nádražích jsem nějak nezaznamenal. Všude byly stánky s limonádami jako CocaCola, sušenkami a brambůrkami. Naštěstí jsme se na cestu celkem slušně zásobili, takže jsme si museli kromě nápojů koupit jen dvoje instantní nudle.

   Naše cesta skončila cesta skončila okolo 9. hodiny ranní místního času na nádraží Tomsk 1, kde nás už čekala kamarádka. Ta nás rozvezla na koleje a pomohl nám se ubytovat. Po šesti dnech tak konečně přišla teplá sprcha a normální postel, která nikam necestovala.

   I když se z článku může zdát, že cesta byla plná zklamání, já ji rozhodně hodnotím jako parádní zážitek a, kdybych se měl znovu rozhodovat, rozhodl bych se opět pro cestu vlakem. O Rusku u nás koluje tolik představ, předsudků a stereotypů a takto jsem si celou řadu z nich začal uvádět na pravou mírů.

více fotek na: 

https://plus.google.com/photos/113629401808373598616/albums/6039635295522352385