S kolegou Rýšou Markem, se kterým jsme se rozhodli cestovat po zemi jsme měli sraz ve Varšavě. On cestoval z Ostravy vlakem, já zvolil autobusovou dopravu. Autobus odjížděl z Florence 4.8. před 21. hodinou z Florence. I když je vzdálenost z Prahy do Varšavy celkem mala ve srovnání s celou délkou cesty, byl tento úsek suverénně nejhorší. Vedro, vydýchaný vzduch a málo místa, prostě cesta autobusem.
Druhý den ráno jsme se potkali s Rýšou na nádraží, kde na nás čekala ještě naše průvodkyně pro tento den Zuzka. S ní jsem studoval v německém Aachen a tady jsme se potkali po dvou letech. Vzhledem k tomu, že kvůli Varšavě nikdo tento článek asi nečte, tak stručně. Byla to příjemná procházka, mají to tam hezké, akorát samoobslužná úschovna na nádraží nevrací drobné.
 |
Naše kupé na trase
Varšava-Moskva. |
Z Varšavy jsme vyrazili vlakem v úterý 5.8. v 15:40, abychom o nějakých 18 hodin později dorazili do Moskvy. V okamžiku nástupu do vlaku jsme se mohli rozloučit s angličtinou, protože veškerý perzonál vlaku byl sice moc milý a ochotný, ale anglicky neuměli ani slovo. Na této cestě nám v našem trojmístném kupé dělal společnost sympatický pán jménem Peter, který cestoval z Amsterodamu za svými příbuznými do běloruského Minsku. Jelikož tuto cestu již párkrát absolvoval a uměl rusky o par slov víc než my, stal se částečně naším průvodcem. Připravil nás na veškeré otázky celníků a předem nám řekl, jak budou kontroly probíhat. Jediné v čem se úplně mýlil, bylo varování před běloruskými celníky. Tvrdil, že kontrola u nich trvá dlouho a že jsou velmi nepříjemní. Polští celníci se nás sice na nic neptali, ale nechali nás čekat asi hodinu. Vzhledem k tomu, že vagon neměl otevírací okna, stáli jsme na slunci a ventilace během stání nefungovala, tak to nebylo nic moc. Kvůli Bělorusům jsme sice museli vyplňovat nějaký papírek a zeptali se nás kolik máme alkoholu a hotovosti, ale byli příjemní, a za 20 minut jsme jeli dál. Kousek za hranicí se mění rozchod kolejí. Jako správní strojaři jsme z vagonu nevystoupili a snažili se něco z procesu zahlédnout. Bohužel jediné male otevíratelné
okno neskýtalo nejlepší výhled. Každopádně průběh byl asi takový, že rozpojili vagony, odmontovali podvozky, všechny vagony zvedli, podvozky vtáhli na jednu stranu haly a z druhé pod nás šoupli nové, vše smontovali a jelo se dal. Vzhledem k tomu, že rozchod se měnil okolo půlnoci, po odjezdu jsme rychle usnuli. Po probuzení jsme byli poněkud překvapeni, protože jsme byli asi dvě hodiny před Moskvou, což znamená daleko za Rusko-Běloruskými hranicemi, a nikdo nás v noci nekontroloval. Až později jsme zjistili, že jsme nic nezaspali a že to je normální.
 |
Rudé náměstí a naše
průvodkyně Veronika |
O moskevském metru jsem slyšel kde co, takže jsem byl připraven na náročný přesun. Byl jsem ale mile překvapen. Nebyly žádné davy, takže ani s našimi batohy jsme neměli žádný problém. Některé soupravy jsou sice starší, ale vypadají dobře. Orientační systém je velmi přehledný, pokud člověk umí azbuku. Jediné, co vypadalo troch děsivě byly dveře do vlaku, které si při zavírání nebraly servítky, a s důrazností gilotiny ukončovaly nástup a výstup. Zajímavostí moskevského metra je architektonické zpracování stanic. Ty jsou skutečně působivé a za podobné prostory by se nemusela stydět žádná galerie, nebo muzeum. Po přesunu na nádraží Iaroslavskaja a odložení batohů jsme se vydali do centra, kde jsme měli domluvený sraz s couchsurferkou Veronikou. Spolu s ní jsme se pak vydali na procházku Moskvou. Tady jsem opět zjistil, že moje představa se od reality poněkud lišila. Naše exkurze začala na Rudém náměstí. Na fotkách ho každý viděl, takže není, co dodat. Při následné procházce skrz neturistické části centra jsem byl mile překvapen, že vůbec není znát, že by v Moskvě mělo žít víc lidí, než v České republice. Ulice byly čisté a, pokud jsme zrovna nešli podél hlavních silnic, i celkem klidné. Naše procházka trvala nějaké 4 hodiny a na naší průvodkyni, ač tvrdila, že ráda chodí, už začala být znát únava. Nakonec nás ale dovedla skrz celý Gorkyho park až k areálu Moskevské polytechnické univerzity, odkud byl krásný výhled na cele centrum Moskvy.
 |
| Pohled na Moskvu |
Před odjezdem jsme si chtěli dát na nádraží sprchu. Bohužel se ukázalo, že na některých nádražích možná sprchy jsou, ale zrovna na tom našem nebyla. No nic, 6 dní bez sprchy ještě asi nikoho nezabilo. Z Moskvy jsme vyráželi 6. 8. okolo 21. hodiny a naše očekávání, jak bude cesta probíhat se opět moc nenaplnila. Byl jsem varován, že v létě bude ve vlaku hrozný vzduch. Okna sice opět nešla otevřít, takže na začátku to bylo celkem špatné, ale za jízdy ventilace fungovala perfektně, takže ani takřka 60 cestujících ten vagon nevydýchalo, a vzhledem k tomu, že z 58 hodin na cestě jsme dohromady stáli asi 2 hodiny, bylo ve vlaku celou dobu příjemně. Jeden nejmenovaný kamarád, Milane, mi říkal toto: "Připrav se na hlučné chlapi. Kvůli nim budou brečet děti a maminky těch dětí budou řvát na ty chlapy, aby toho nechali." Pak mi říkal ještě něco o konzumaci vodky po cestě. No.... Alkohol je v kategorii vlaků, kterou jsme cestovali, zakázáno konzumovat. Dítě s námi ve vlaku jelo jedno. Párkrát zafňukalo a to bylo vše. Co se hlučnosti ostatních cestujících týče, skoro nikdo nemluvil. Všichni pospávali, koukali na tabletech na filmy a hráli hry na mobilech. Osobně mě toto až zklamalo, protože jsem se těšil, že začnu rozvíjet své jazykové schopnosti už ve vlaku, a ono nic. S angličtinou jsme nepochodili vůbec a i když jsme prokázali určitou znalost ruštiny, tak se s námi bavili akorát chvíli dva lidi. Jeden byl chlapík cestující stejně jako my do Tomsku a druhý mírně retardovaný kluk, který utekl mámě. Do puntíku se ale vyplnilo očekávání, že toho z vlaku není moc vidět. První den a půl jsme většinu času koukali do lesa, který rostl přímo podél tratě. Jen občas jsme zahlédli nějakou vesnici, město, nebo trochu průmyslu. Lepší výhledy jsme očekávali při průjezdu Uralem. Ten jsme ale projeli v noci. Až druhý den během dopoledne se krajina trochu změnila. Les ustoupil dál od trati a my viděli rozlehlé louky a mokřady.
Pokud jde o kvalitu vlaku, rozhodně nebyl důvod si na cokoliv stěžovat. Naše třetí tříd
 |
Tady jsme strávili
skoro 60 hodin |
a nabízela vše potřebné. Kromě lůžek nabízel náš vagón 2 záchody s umyvadlem s užitkovou vodou, zdarma horkou a studenou pitnou vodu a možnost zakoupení čaje, kávy, sušenek a instantních nudlí a kaše. Během těch několika mala zastávek bylo sice možné vystoupit a zakoupit si nějaké občerstvení, ale atmosféra popisovaná v cestopisech a speciality nabízené na jednotlivých nádražích jsem nějak nezaznamenal. Všude byly stánky s limonádami jako CocaCola, sušenkami a brambůrkami. Naštěstí jsme se na cestu celkem slušně zásobili, takže jsme si museli kromě nápojů koupit jen dvoje instantní nudle.
Naše cesta skončila cesta skončila okolo 9. hodiny ranní místního času na nádraží Tomsk 1, kde nás už čekala kamarádka. Ta nás rozvezla na koleje a pomohl nám se ubytovat. Po šesti dnech tak konečně přišla teplá sprcha a normální postel, která nikam necestovala.
I když se z článku může zdát, že cesta byla plná zklamání, já ji rozhodně hodnotím jako parádní zážitek a, kdybych se měl znovu rozhodovat, rozhodl bych se opět pro cestu vlakem. O Rusku u nás koluje tolik představ, předsudků a stereotypů a takto jsem si celou řadu z nich začal uvádět na pravou mírů.
více fotek na:
Žádné komentáře:
Okomentovat